citáty
Jsem součástí své tvorby, ale ne určující silou. Čím více si přeji, aby mé obrazy byly jen tím, čím jsou, tím více jsou vším. Moje malování vzniklo z lásky k přírodě a k umění, které bylo přede mnou.
Od původních krajin šel jsem cestou od náhody k něčemu, nad čím mám kontrolu. K výsledku o kterém vím, proč k němu došlo. Vývoj vedl od náhodnosti k pochopení elementárního řádu. Každý obraz má původ v tom předchozím, budoucí v tom současném.
Od roku 1960 začíná moje úsilí o stále větší objektivitu. Tehdy vyhovovalo přísné programování, kde náhodnost byla téměř eliminována. Nyní vidím v náhodnosti vyšší stupeň objektivity.
Bylo by záhodno smazat kontrastní hrany mezi subjektivním a objektivním tvořením, protože oba tyto procesy probíhají paralelně a nelze je oddělovat. Ačkoli používám ve své práci systémy, je paradoxní, že jsou výsledkem mé intuice.
Při práci jsem přicházel stále na něco nového, vytvářel jsem kontinuální, nepřetržitou řadu, na které – s malými vybočeními – pracuju vlastně dodnes. Dalo by se to říci i tak, že každý obraz má začátek v tom předchozím, budoucí v tom současném. Je to jako v přírodě.
Není tedy náhody „o sobě“, jsou jen velice složité proměnlivé nepředvídatelné vztahy. Je asi nějaký „vyšší řád“, který nemůžeme pochopit, ale o to silněji jej můžeme cítit. Každá náhodnost je vázána na elementy, které jsou schopné vytvářet vztahy.
Strukturu tvoří elementy, které vzájemně mění polohu. Z toho vzniká imanentní život obrazu samého: něco se v něm děje, není to mrtvá dekorace.
Celá struktura je organický celek vybudovaný přesně podle zvolených pravidel. Otočení některého elementu v základním programu znamená proměnu celé struktury. Z toho je, myslím, jasné, že nejde o žádnou kompozici plochy, ale o vytvoření elementů schopných programování a programu, který může být základem vzniku struktury. Ta vlastně není omezena okrajem obrazu, ale pokračuje na všechny strany.
Nejdu proti něčemu, ale za něčím. Teď mám pocit, že mi již nic nestojí v cestě. Stojím na otevřené pláni, všechny směry jsou volné, světlo a vítr přicházejí ze všech stran.
Já jsem rozený krajinář, nejraději se dívám na přírodu, na lidi, na všechno živé. Ve svém uměleckém vývoji jsem měl několikrát pocit, že jsem krajiny zradil ve strukturách – když jsem k nim přešel a zkoušel jsem, co vše se dá dělat, aby tam zůstalo něco ze senzibility. Struktury ale neměly s přírodou žádný přímý kontakt. Ale u lineárních věcí, třeba až tu okolo za dva měsíce zežloutnou stromy, tak se všechno úplně spojí, obrazy a příroda, a to je pro mě obrovská satisfakce. Už vím, že celou dobu, co linie dělám, jsem se opravdu zase vrátil do přírody. Přestože postupy jsou úplně idiotsky složité a racionální a studené, tak i přes takový systém docházím k ještě volnějším věcem, které jsou přírodě vlastní. Jako bychom byli bratři.
Pro mne je malba v přírodě naplněnou potřebou volného prostoru. Je to forma malířské kontemplace a zdroj síly.
Krajina v historickém kontextu byla vždy kategorií, kde se nepříměji rozvíjel vztah člověka k univerzu.
Náhodnost jako nástroj konstrukce linií a proměn jejich povahy a prostorových vztahů je pro mě nejsilnějším výrazovým materiálem, ke kterému jsem zatím dospěl. Tento proces mě spojuje se vším, co vnímám, myslím a prožívám. Moje cítění, vědění a poznávání se reflektuje v obrazech.
Mám pocit, že dělám pořád stejnou věc, že vyjadřuji stále totéž - svůj úžas z přírody, radost ze života.
Citáty z knih: Zdeněk Sýkora Rozhovory a Zdeněk Sýkora 90