Nedávno jsem navštívil Louny, kde se schyluje k velmi významné události propojující umění a architekturu, což je souhra, která mě kromobyčejně zajímá. Z Loun pochází Zdeněk Sýkora, jeden z největších českých malířů druhé poloviny dvacátého století. Určitě vám neušlo, že se za jeho obrazy platí miliony. On se nejenom v Lounech narodil (1920), ale také v nich strávil prakticky celý život a vytvořil jedinečné konstruktivistické obrazy - nejprve struktury a poté liniové malby -,jež jsou uznávané po celém světě. V Praze učil, nicméně domů se denně vracel, po třicet let. Jako by byl naprogramovaný. Když ještě žil, tak mi v ateliéru s výhledem na vyhaslé sopky popsal, co při tom prožíval: „Ty cesty autobusem trvající asi půldruhé hodiny pro mě byly strašně důležité. Nic mě nerušilo, byl jsem sám a všechno jsem si mohl dobře promyslet.“ Od té doby nepovažuji cestování – zvláště když nemusím řídit – za nutné zlo, a užívám si ho, jak jen to lze.

Letos na konci prosince tomu bude pětapadesát let, co Zdeněk Sýkora započal malovat pro lounské Fučíkovo divadlo protipožární oponu. Pomáhal mu jeho kamarád Vladislav Mirvald. V zimě, jenom ve dvou, v kabátech a čepicích, vestoje na improvizovaném lešení z navršených stolů, zvládli takto monumentální, ve svém výtvarném pojetí revoluční dílo, za necelé tři týdny. Klobouk dolů. Nikde jinde nic podobného neměli, město dostalo opravdový unikát. Opona byla železná, masivní, aby chránila před ohněm, pročež se dalo očekávat, že ledasco přežije. Omyl! Osudnou se jí stala rekonstrukce divadla v letech 2001 až 2003 (to už se jmenovalo podle Jaroslava Vrchlického), během níž se ztratila. Vypařila se, jako bere za své pára nad řekou Ohří. Dodnes nikdo neví, jak se to mohlo stát, kde skončila (vzhledem k matriálu se usuzuje na sběrné suroviny) a kdo vlastně tohle barbarství spáchal. Zdeněk Sýkora byl bytostný lounský patriot, při každé příležitosti se o Lounech zmiňoval, miloval je - a dokonce za ně hrál hokejovou ligu. Opona byla jeho nejviditelnější stopou ve městě, pak zůstala jenom na velké fotografii v divadelním foyeru.

Nyní se dala dohromady spousta lidí, aby se opona - a s ní symbolicky Zdeněk Sýkora, jenž zemřel v roce 2011 - do Loun natrvalo vrátila. Pochopitelně už v odlišné formě. Neboť nelze vstoupit do jedné řeky. Podle projektu architekta Josefa Pleskota a Lenky Sýkorové, umělcovy manželky a spolupracovnice, má být geometrická kompozice opony převedena na plochu náměstíčka před divadlem, takže se stane trvalou součástí nově upraveného veřejného prostoru. Oponě to nijak neubližuje, ba zdá se, jako by pro tento počin byla stvořena: spíše však můžeme hovořit o její metamorfóze a až neuvěřitelné schopnosti reagovat na nová prostředí. Jako by byla živá.

Nicméně není to jednoduché, jak by se mohlo zdát. Už více než dva roky spolek Sýkora 2020 (www.sykora2020.cz) neúnavně jedná s představiteli města, aby vyšli bohulibému záměru vstříc, a soustavně přesvědčuje lounské občany o smysluplnosti prosazovaného záměru: ozývají se totiž hlasy, že by bylo lepší opravit ve městě chodníky. Spolek také inicioval sbírku na podporu realizace, jejímž patronem je malířův obdivovatel, herec Jiří Bartoška: mezi donátory je například Zdeněk Svěrák nebo scénograf Michal Caban. Většinu z předpokládaných necelých šesti milionů má platit město, část uhradí sponzoři a část bude dodána ze zmíněné sbírky. V tom, jak se finance sbíhají z několika zdrojů, je až cosi obrozenecky romantického a dojemného. „Osobně si myslím, že když Zdeňka Sýkoru uznal celý svět, měly by jej Louny také uznat, ale nejenom to, vpravdě by jej měly oslavit,“ je přesvědčen Josef Pleskot. Návrh místo sjednocuje, oživuje a současně zajišťuje lepší vstup do suterénní galerie. Není to tedy jenom kosmetická úprava, ale širší urbanistický počin. Pokud představitelé městské samosprávy v prosinci schválí peníze na realizaci, už na podzim příštího roku můžou mít Louny piazzettu, kvůli níž se sem bude jezdit, a to nejenom z Prahy.

Petr Volf, rubrirka Volfův revír, otištěno v příloze Hospodářských novin Ego, 1. 12. 2017, č. 48, s. 38.

Článek Petra Volfa v příloze Hospodářských novin Ego!