Město Litvínov, společnost SPORTaS, s. r.o., kulturně společenské centrum Citadela a Lenka Sýkorová Vás zvou na prohlídku
znovuobjevené mozaiky Zdeňka Sýkory.
Odhalení proběhlo v pondělí 29. 2. 2016 v 17 hodin v litvínovské Citadele (Podkrušnohorská ulice 1720, Litvínov).

Reportáž z odhalení mozaiky 

Mozaika pro Litvínov
Příběh znovuobjevené Sýkorovy mozaiky v litvínovském kulturním centru Citadela začíná již v roce 1967. Tehdy bylo malíři Zdeňku Sýkorovi sedmačtyřicet a jeho sláva stoupala nejen na domácí umělecké scéně, ale stával se známým i v zahraničí. V té době měl již několik zkušeností s uplatněním svého díla v architektuře, za všechny jmenujme geometrické kompozice na panelech ochozů litvínovského koupaliště a na protipožární oponě lounského divadla (shodou okolností byly obě realizace zničeny při novodobé rekonstrukci těchto staveb). V uvedeném roce byl Zdeněk Sýkora osloven a požádán
o spolupráci hned několika architekty současně. Tentokrát byl ale zájem o jeho nová díla – o struktury, při jejichž přípravě začal jako jeden z prvních v celosvětovém měřítku od roku 1964 používat počítač. Jeho obrazy v té době představovaly to nejaktuálnější moderní umění, na české scéně však nebyly dlouho přijímány. Na rozdíl od historiků umění byli architekti jiného názoru, zřejmě si uvědomovali, jak skvěle bude Sýkorovo dílo korespondovat s jejich projekty. V roce 1967 tak vznikly hned tři návrhy na použití struktur: prvním byla keramická stěna pro loubí u východu z metra v Jindřišské ulici v Praze, druhým skleněná mozaika na čtyři dvacetimetrové větrací komíny nad pražským Letenským tunelem a třetím právě keramická mozaika do atria kulturního střediska
v Litvínově. Ačkoli návrhy vznikaly v jednom roce, každý je specifický a vždy plně souzní
s architektonickým dílem; litvínovská mozaika vychází z netradičního půdorysu budovy, který je tvořen soustavou mnoha vzájemně se protínajících trojúhelníků. Zatímco první dva návrhy pro Prahu byly realizovány během dvou let, musely hnědé a bílé keramické trojúhelníky určené do atria, mimochodem vyrobené na zakázku v podniku Elektroporcelán v Lounech, ještě dlouho čekat ve skladu. Byly osazeny až v roce 1975, tedy v době, kdy už autor ve své malířské tvorbě rozvíjel nový systém: na náhodnosti založené liniové obrazy. Litvínovský kulturní dům byl slavnostně otevřen v roce 1976 a není jistě bez zajímavosti, že v jeho interiéru a exteriéru se měla nacházet díla předních českých umělců, kteří stejně jako Sýkora nebyli tehdy vystavováni: v plánu byly sochy Zdeňka Palcra a Miloslava Chlupáče, také obraz Stanislava Podhrázského. Jistě na tom měl velkou zásluhu Sýkorův lounský kamarád a obdivovatel umění Zdeněk Karásek, který tehdy v Chemických závodech pracoval jako zástupce investora a tato jména prosazoval i v době normalizace. Zatímco některá díla však nakonec realizována nebyla, Sýkorova mozaika měla štěstí a ocitla se na prestižním místě. Ze vzpomínek autora však víme, že s provedením stavby nebyl spokojený, často se řešily problémy se zatékáním vody. Proto nás neudivilo, když
v devadesátých letech přišla z Litvínova zpráva, že se v atriu tehdy přestavovaného kulturního domu žádná mozaika nenachází, a dílo jsme vyškrtli ze seznamu zachovaných realizací. Jaké překvapení nás ale čekalo v roce 2008! Tehdy jsme s Pavlem Kappelem
v litvínovské galerii připravovali výstavu Sýkorových grafik, kterou za město organizovala Dáša Wohanková. Tématu realizací v architektuře jsme se samozřejmě nemohli vyhnout, protože k těm Sýkorovým litvínovským kromě zmíněných panelů na koupališti, zničené výzdoby školní jídelny v Hamru a mozaiky kulturního domu patří ještě jedna, která je dosud zachovaná, byť ne zrovna v dobrém stavu – mozaika na chodníku a stěně
u obchodního centra ve Studentské ulici. Z hlediska historie umění je zajímavá zejména souvislostmi s obdobným Sýkorovým návrhem, realizovaným v rámci sympozia evropských umělců v Gorinchemu v roce 1974; po přemístění a osazení novými dlaždicemi je mozaika dodnes ozdobou náměstí tohoto nizozemského města. V Litvínově se v době přípravy výstavy podařilo chodník a stěnu alespoň očistit. Také se rozběhlo pátrání v archivech litvínovských fotografů a v paměti očitých svědků. A ve věci mozaiky byl učiněn objev naprosto epochální! Jeden z bývalých pracovníků kulturního domu Jaroslav Špaček si vzpomněl, že se dílo při snižování stropů a celkové přestavbě atria ocitlo za sádrokartonem. Můžeme tedy poděkovat neznámému osvícenému zedníkovi, že dlaždice neotloukl. Trvalo ještě dalších sedm let, než mozaika opět spatřila světlo světa. Ale to už je příběh dnešních dní a zejména zásluha Miroslava Otcovského, který při současných stavebních pracích mozaiku ochránil, poté ji nechal zrestaurovat a postaral se, aby se znovu zaskvěla, možná lépe než při premiéře v roce 1976.
Lenka Sýkorová, 2015
text v katalogu 

Autorem projektu kulturního střediska v Litvínově byl kolektiv pražských architektů: Jaroslav Paroubek, Radim Dejmal a Jan Sedláček (projekt 1966, dokončení realizace 1976), investorem byly Chemické závody, n. p., Záluží v Krušných horách. Objekt byl několikrát přestavěn, dnes se zde nachází kulturní a společenské centrum Citadela.