Bylo by záhodno smazat kontrastní hrany mezi subjektivním a objektivním tvořením, protože oba tyto procesy probíhají paralelně a nelze je oddělovat. Ačkoli používám ve své práci systémy, je paradoxní, že jsou výsledkem mé intuice.

ZS, 2006

Převážně intuitivní rozhodování o obraze opustil Sýkora začátkem šedesátých let, aby ho nahradil prvním racionálně podmíněným systémem u geometrických obrazů. Tento uzavřený systém, kde o kompozici stále rozhodoval autor, nahradil brzy první systém otevřený, který stačilo navodit, a mohl pokračovat donekonečna. Kombinatorický princip, na němž byly struktury založeny, vystřídal tradiční intuitivní kompozici, malířskou zkušenost a konvence. S otevřeným systémem pracuje i nadále, v liniích, jen zrušil některá omezení a programování nahradil náhodností.

Vybereme-li několik obrazů z jednotlivých období Sýkorovy tvorby za posledních padesát let, od zahrad až po linie, a podíváme se na ně laickýma očima, aniž bychom věděli, jaký konkrétní systém je podmiňuje, případně zda jsou malované jen citem, nebudeme pravděpodobně v mnoha případech schopni od sebe odlišit práce programované od těch založených na náhodnosti, racionálně koncipované od citem komponovaných. Nebudeme nejspíš schopni je ani časově zařadit. Vždyť dodnes jsou mnohými teoretiky jeho struktury považovány za dílo náhodnosti a liniové obrazy za výtvor počítače, jeho skvrny z devadesátých let za rané abstraktní práce. I přesto jsou jeho obrazy stejnými lidmi zároveň obdivovány.

Sýkora sám konkrétní systémy nepovažoval za podstatné, zajímal ho jen výsledek, autonomní dílo. Je to stále stejné základní téma, které mu celoživotně pomáhá uchopit jeho pocit ze skutečnosti. Je to také stále stejná posedlost, která mu dává sílu znovu a znovu zdokonalovat vlastní systém, trávit několik měsíců náročnou realizací plátna, které by podle mnohých mohl stejně dobře vytisknout na velkoformátové tiskárně. On ale navzdory všemu a často i všem zůstal vždy malířem. V jeho umění není kalkul, je to celoživotní cesta za něčím, nikoli proti něčemu, bezprostřední a radostná oddanost zvolenému údělu.

Obdivuhodná kompaktnost celého díla je šťastným výsledkem kontinuálního přístupu. Každý obraz přímo čerpá z práce na předchozí realizaci, každý nový obraz ukáže další možnosti, ale zároveň s sebou nese část dědictví svých předchůdců. Zkušenosti z období zahrad se uplatnily jak při definici pravidel pro struktury, tak při volbě „témat“ liniových obrazů. Důvodem soudržnosti jeho díla je kontinuální řešení velmi obecných otázek položených již v začátku jeho cílevědomého malířského vývoje.

Svůj racionální systém používá intuitivně, výsledkem uplatnění racionální metody je vždy určitá emoce – obraz, který není ničím jiným než sám sebou – přesto anebo právě proto v něm nalézá ozvěnu svých existenciálních pocitů: neuchopitelnosti světa, nejasnosti, co lidská existence znamená, nekonečna. (pozn. 1) „Čím více si přeji, aby mé obrazy byly jen tím, čím jsou, tím více jsou vším.“ (pozn. 2)

Právě pojetí systému jako výsledku malířské intuice je pro Sýkoru klíčové – nepoužívá systémy mechanicky, neilustruje teoretické problémy, vždy usiluje o naplnění vlastní obrazové představy, o posun k určité prožité emoci. Pomocí systémů se snaží dostat do souladu to, co prožívá, co cítí, s tím, co maluje. Pocit skutečnosti, celý jeho život se odráží v jeho obrazech, jakkoli jsou na něm na základě vlastního rozhodnutí do značné míry nezávislé.

Do kontextu pozdních zahrad, struktur a linií zapadají i jeho intuitivně komponované obrazy ze zbytků barev, vznikající v jeho ateliéru v osmdesátých a devadesátých letech při práci na liniích. Tyto obrazy, které označuje oficiálně jako Skvrny, domácky jako Flekáče, jsou důkazem trvalého dialektického přístupu k tvorbě, v němž se vždy nerozlišitelně prolínají část rozumová s emocionální. Skvrny nejsou jen odpočinkovou záležitostí. Jsou pokračováním intuitivní polohy jeho tvorby. Vrátil-li se v polovině šedesátých let ve své volné krajinomalbě, ve které souběžně pokračoval během práce na strukturách (a později i při liniích), formálně do období před zahradami, navazují skvrny spíše na poslední fází zahrad. Některé jsou jen zlehka nahozené, další nesou stopy několikanásobných přemaleb jako pozdní zahrady. I v jejich případě používá k upravování barevných vztahů kromě štětce také špachtli. Obraz Skvrny, 1992, 100 x100 cm pobyl v ateliéru několik let a několikrát zcela změnil svou podobu, než se podařilo uspokojit malířovu představu o vyvážené kompozici. S obrazem se během té doby dokonce stranově otáčelo, o jeho definitivní orientaci se rozhodlo těsně před jeho podpisem. Jiný obraz vznikal tímto způsobem dokonce celých devět let. Některé ze skvrn váží podobně jako kompozice z šedesátých let i několik kilogramů, pod jejich finálním povrchem se často skrývá i několik stejně dobrých kompozic (jak dokládají fotografie z ateliéru), někdy pod ním zmizel dokonce celý krajinný motiv staršího obrazu, malovaného v přírodě. Jsou také obrazy, se kterými nebyl hotov ani po jejich dokončení a upravoval je přímo před očima jejich nových majitelů. Je to důkaz spontánního a vášnivého přístupu k malbě, který si zachoval po celý život. V malbě pro něj nic nebylo dokončeno, byl to neustále probíhající proces, kterého se můžeme jen účastnit a uchovávat letmé záznamy autonomních dějů probíhajících mimo naši kontrolu a chápání.

Zajímavou přímou souvislost skvrn s hlavní malířskou linií dokládají některé souběžné pokusy řešit problém ploch pomocí liniového systému. V jednom z pracovních sešitů je několik náčrtů možného řešení ze začátku devadesátých let. Zde naznačeným směrem Sýkora nakonec nepokračoval a dal přednost jednodušší metodě. Výsledkem jsou například Linie č. 128 nebo Linie č. 130, kde docílil uzavřených ploch barev tím, že nechal okraje linie pohybovat se po ploše nikoli souběžně, jak tomu bylo doposud, ale po vlastní dráze, podle jiné sekvence náhodných čísel.  

Zájem o podobné výtvarné problémy je vidět již dříve také v polychromních strukturách, a obzvláště ve zvětšených detailech makrostruktur, Barevná makrostruktura, 1972. 150 x 150 cm. Jinou vizuální paralelou skvrn mohou být i nulové linie, extrémní případ uplatnění liniového systému – např. Linie č. 48, 1987, 150 x150 cm, nebo obrazy se silnými liniemi např. Linie č. 210, 2002, 200 x 200 cm.

Skvrny můžeme nahlížet jako důležitý doplněk Sýkorova racionálního přístupu, možná dokonce jako esenci jeho malířského postoje. Jsou malbou pro radost (ačkoli ani zde si nic neulehčuje) při mnohdy náročném naplňování vlastních složitých zadání při realizaci linií. Všechny jeho obrazy vycházejí z jedné duše, obě polohy jeho malby se blíží jiným způsobem ke stejnému poznání. Ostatně vztah racionálního a citového považuje Sýkora za přirozenost lidské psychiky, v umění jsou pro něj obě složky zastoupeny vždy, jde jen o jejich vzájemnou proporci. (pozn. 3) I v jeho práci se jejich vzájemný poměr různí, je těžké oddělit jednu od druhé.

Zkusme se zbavit zátěže vlastního myšlení, která nám občas brání vidět. Na Sýkorových obrazech samotných není nic složitého, zašifrovaného, jsou stejnou měrou spontánní jako promyšlené. Jsou bezprostředně přístupné každému, kdo k nim přistoupí bez předsudků, podobně jako hudba. Pro jejich přijetí není potřeba žádný návod nebo klíč. Na cestě za jejich významem nemusíme prolomit žádný tajný kód, neznamenají totiž nic víc než samy sebe. Sýkora nekonstruuje obsah, ale formy. Obsah je kvalitou každého diváka, stejně tak cesta k vyššímu řádu nevede jen přes snahu ho pochopit, ale je možné se mu přiblížit též v intuitivní, emoční rovině. Sám Zdeněk Sýkora vidí celou věc prostě: „Mám pocit, že dělám pořád stejnou věc, že vyjadřuji stále totéž – svůj úžas z přírody, radost ze života.“ (pozn. 4)

Pozn. 1: Vítek Čapek, Rozhovor se Zdeňkem Sýkorou, 1986, in: Zdeněk Sýkora. Rozhovory, Gallery, Praha 2009, str. 92.

Pozn. 2: Citováno podle Hans-Peter-Riese, Představa obrazu a systém – význam systému a systematičnosti v díle Zdeňka Sýkory, in: Zdeněk Sýkora. Retrospektiva 1945-95. GHMP, Praha 1995, str. 26.

Pozn. 3: Vítek Čapek, Rozhovor se Zdeňkem Sýkorou, 1986, in: Zdeněk Sýkora. Rozhovory, Gallery, Praha 2009, str. 78.

Pozn. 4: Přepis natočeného materiálu k televiznímu dokumentu Zdeněk Sýkora, z cyklu Evropané, Česká televize, 2001, Archiv LZS.