Člověk je občanem dvou světů! V oblasti jevů je všechno, čím člověk je a co činí, nepatrným článkem v řetězu nutné souvislosti; ale člověk náleží rovněž nadsmyslové říši svobody, povznesené nad prostor a čas.

Immanuel Kant, Kritika praktického rozumu, 1788

Naše doba se mimo jiné vyznačuje tím, že nikdo „nemáme čas“, spěch nás pohlcuje stále intenzivněji a jeho diktát je stále neodbytnější. Kdysi bylo nutno čas rozdělit na dny a hodiny, od renesance na minuty, později dokonce i na vteřiny, snad abychom mohli s časem lépe hospodařit. Nebo jej – což je možná výstižnější – efektivněji utrácet. Stále se někam ženeme, jako bychom chtěli ztracený čas dohnat. Což, jak mi jistě dáte za pravdu, je velmi obtížné, neřku-li nemožné.

Navzdory tomu jsou lidé, kteří se touto zdánlivou samozřejmostí nezabývali, nepřemýšleli o ní; ne snad že by se času chtěli postavit, vzepřít se mu, obelstít jej, uschovat do zásoby. Bezedná hlubina času je prostě nezajímala, nesledovali ji a ignorovali, ba dokonce dokázali svým dílem jít času vstříc. A tehdy se o jejich poselství hovoří jako o věčném, historickém, nadčasovém.

Času se dokáže postavit jen silná individualita, která ví, jak hodně je čas relativní, jak pomíjivá je světská sláva, jak směšně dočasné mohou být tzv. „věčné časy“, jak bezcenné je falzum opravdovosti. Tuší, že jsou nám přisouzeny i úkoly jiné, na času nezávislé, bez ohledu na dobu, na okolnosti, na vlastní ambice, na mnohdy šedivé a hrubé bezčasí, v kterém je nám přiděleno žít, tvořit, existovat. Myslím, že dříve se takoví lidé nazývali proroky.

A protože dílo Zdeňka Sýkory na čase není závislé, a tedy mu ani nepodléhá, není tudíž ani malíř v moci času, nemohl se stát jeho rukojmím, vazalem, sloužícím krátkodobému a pomíjivému cíli. Jeho vábení si vyložil po svém a protékající roky, dny, hodiny i minuty vyplnil malbou a prací, aniž by s časem jakkoli obchodoval či smlouval. Přetavil tak uspěchanou dobu ve výhni svého talentu a neobvyklých inspirací a stal se vizionářským průkopníkem, kterému – a to se podívejme! – čas dal nakonec za pravdu. To je pak ta chvíle, kdy se umělec naopak stává konkurencí času, neboť na něj dává svým dílem zapomenout.  

Nepotřebuje tedy kopírovat posvěcené vzory a ignoruje tzv. světové trendy ve výtvarném umění, stává se imunním vůči náhlé popularitě, nezajímá ho krátkozraká kritika. Naopak: valí se svým vlastním tvůrčím koridorem jako solitér, který trpělivostí a zaujetím pro tvorbu čas zastavuje a skrze tyto černé díry tvůrčí extáze se dotýká věčnosti a obcuje s univerzem. Stává se poslem, který dokáže svou malbou, svými autorskými kódy hovořit s budoucností. Je skutečným umělcem.

Ovšem zároveň s jeho vstupem do galerií, katalogů, učebnic, do historie a do dějin, s nástupem jeho žáků, epigonů a plagiátorů ho čas jednou stejně dožene. Nejvyšší metou tohoto klání mezi člověkem a jeho časem tedy může být nakonec jen remíza. Ovšem remíza je nerozhodný výsledek, kdy – jak známo - není šampiónů, ani poražených. Ale remízovat s věčností je myslím jedním z největších možných lidských vítězství vůbec!

Zastavte se tedy během této výstavy, zapomeňte na splašený tikot svých hodin a navzdory právě mizejícímu času přidejte se v tomto věčném ringu na stranu umění, rozjímání a tlukotu motýlích křídel… Najděte odvahu ve vystavených obrazech Zdeňka Sýkory ztratit pevninu reality pod nohama, prodrat se korytem tekutých písků malby a bez záchytných bodů proplout kolem vířivých útesů barev, bez mapy rozumu směřovat k nekonečnému horizontu iluze a snu. Četl jsem někde, že horizont uklidňuje duši.

Odmítněte tedy alespoň pro tuto chvíli vábení Sirén civilizace, zběsilé tempo naší stále uspěchanější doby a alespoň na několik okamžiků zpomalte cval času. Staňte se jezdcem na jeho hřbetě…

Vladimír Drápal, 2005