texty o zs

Letná XL

Možnosti integrace

JH: A na závěr z jiného konce: jsou tvoje struktury jen návrhy pro architektonickou realizaci, či jsou také svébytnými, samostatnými uměleckými díly?
 ZS: Mé struktury jsou samostatnými uměleckými díly schopnými integrace v architektuře.“ (pozn. 1)
texty_o_zs/2009 Letna XL/_V3N7719.jpg

Strukturální práce jsou z celého Sýkorova díla nejvhodnější k integraci s architekturou (pozn. 2). Jejich až emblematicky moderní výraz, nepodobný takřka ničemu, co se do té doby vyskytovalo v českém umění, jejich pravidelná osnova odpovídající technologii dlaždicového obkladu a v neposlední řadě i spoluúčast počítače při jejich vzniku je k tomuto použití přímo předurčovaly.

Přispěla k tomu rozhodně i doba, přející integraci výtvarného umění a architektury. Šedesátá léta byla nejen dobou nástupu nových stavebních metod a technologií, ale všeobecné přechodné uvolnění umožnilo svobodněji vstřebávat ideové podněty ze Západu, diskutovat o nich, a v některých případech dokonce navázat na myšlenky architektonických avantgard (pozn. 3). Utopické myšlenky doby uvolnění byly navíc živeny vírou v lepší organizaci společnosti, a zejména optimistickým vztahem k civilizaci a technice (pozn. 4).

Z tohoto úhlu pohledu by neudivovalo, že Sýkorovy struktury postupně našly uplatnění právě v architektuře. Samotná praxe však tak idylická nebyla – prosadit radikálně nové názory nebývá snadné za žádných okolností, a to ani v prostředí s vyspělejší společenskou a kulturní úrovní. A že pro příklad nemusíme chodit daleko, potvrdil teprve nedávno skončený spor o novou budovu Národní knihovny. V tehdejším Československu paradoxně došlo k tomu, že tyto progresivní myšlenky jako první přejala a pomohla uplatnit o své vlastní vůli organizace, na niž bychom dnes už podle názvu asi těžko sázeli – Vojenský projektový ústav, ačkoli ve své době šlo o jednu z největších projektových organizací. Ve spolupráci s architektem Kalesem z tohoto ústavu Sýkora v šedesátých letech realizuje své dvě jediné zakázky v hlavním městě (pozn. 5) – obklad stěny v pasáži vedle tehdejšího Polského kulturního střediska v Jindřišské ulici (dokončeno 1968), která byla podle vlastních autorových slov jakýmsi ověřovacím předstupněm (pozn. 6) k mozaikovému obkladu čtyř větracích věží Letenského tunelu (dokončeno 1969). Od této poslední práce se až do roku 1989 setkáme se Sýkorovými realizacemi už jen ve dvou městech – v severočeském Litvínově a nizozemském Gorinchem.

Zdeněk Sýkora v rozhovoru s Vladimírem Burdou zmínil, že ho architekt Kales ke spolupráci vyzval a z vlastní iniciativy ji prosadil poté, co se s jeho tvorbou setkal na několika výstavách (pozn. 7). Se zcela současným a ještě dlouhou dobu na poli českého výtvarného umění pro mnohé neakceptovatelným výtvarným názorem samozřejmě nebylo snadné prorazit. Jak sám Zdeněk Sýkora dále vzpomíná v jiném rozhovoru, povedlo se vše nakonec jen díky pár osvíceným hlavám ve výtvarné komisi (pozn. 8).

V roce 1970 stihl Zdeněk Sýkora ještě díky Jindřichu Chalupeckému uspořádat svou retrospektivní výstavu v Galerii Václava Špály, záhy poté se i jeho pokusil nový systém normalizovat tak jako všechny tehdejší občany ČSSR, kteří nechtěli nebo nestihli emigrovat. Sýkorovi bylo doporučeno, aby dobrovolně odešel z Pedagogické fakulty, kde vyučoval, což odmítl – a kupodivu se nic nestalo. Až do jeho odchodu do důchodu mu byl ale znemožněn zasloužený akademický postup.

Zatímco doma jeho hvězda klesala a letenská mozaika zdála se být takřka náhrobním kamenem jeho umělecké kariéry, zahraniční galerie a teoretici věnovali jeho tvorbě stále větší pozornost. V roce 1968 vystavoval na Documentě v Kasselu, ve stejný rok, kdy dokončoval mozaiku na Letné, se účastnil 1. bienále konstruktivního umění v Norimberku a již podruhé a tentokrát osobně záhřebské Nové tendence. Na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let se jeho obrazy a plastiky dostaly do významných evropských i amerických galerií, muzeí a soukromých sbírek.

vystavy/samostatne/2009_02_LetnaXL/images/letnaxl_instalace_06.jpg
Díky těmto úspěchům byl již záhy v sedmdesátých letech pravidelně zván k účasti na různých akcích. Většinu nabídek musel odmítnout. Roku 1974 se „korespondenčně“ zúčastnil sympozia v nizozemském Gorinchem. Tématem bylo umění ve veřejném prostoru. Podle jím zaslaných návrhů byl v tomto městě sestaven mozaikový chodník na rohu ulic Gasthuistraat a Haarstraat. Kromě něj se sympozia zúčastnili autoři dnes velmi zvučných jmen z okruhu „nových tendencí“ : Getulio Alviani, Marinus Boezem, Ad Dekkers, Kees Franse, Ewerdt Hilgemann, Ad de Keijzer, Keneth Martin, Christian Megert, François Morellet, Lev Nusberg, Panamarenko, Uli Pohl, Karl Prantl, Herman de Vries, Ryszard Winiarski. Nikdo z nich se však v té době nemohl pochlubit realizací takových rozměrů, na tak exponovaném místě. Málokdo z nich tehdy dokázal pochopit, proč se umělec, kterému je dovoleno, aby tímto oficiálním způsobem prezentoval vlastní vyhraněný avantgardní názor, nesmí osobně zúčastnit zahájení sympozia a návrhy musí posílat poštou.

O své práci napsal společně s Jaroslavem Blažkem v roce 1970 také rozsáhlejší příspěvek Computer-aided Multi-element Geometrical Abstract Paintings do mezinárodní revue Leonardo, jejímž vydavatelem byl Frank Malina. V článku popisují proces vzniku struktur a u textu je kromě jiných ilustrací přetištěna i fotografie hotové stěny v Jindřišské ulici a model letenských větráků.

….

Otevřený konec

„ ... kdykoli jdu Jindřišskou ulicí nebo na Letné, vždy se zalíbením prohlížím Tvoje kachlíčky, škoda, že Ti nedali udělat něco pro metro.“ Cyril Bouda, dopis z 3. 2. 1980

Když jsme společně s Lenkou Sýkorovou připravovali v létě roku 2008 výstavu v Litvínově a začali jsme pátrat po stavu prací Zdeňka Sýkory v architektuře, překvapila nás úžasná rozmanitost osudů jednotlivých případů. Nechápali jsme, jak někdo může bez povšimnutí odvézt do sběru kovovou protipožární oponu, udělat z uměleckého díla bez mrknutí oka barovou stěnu nebo proč se městský úřad začne shánět po sto metrů dlouhém mramorovém chodníku, až když se na něj přijedou podívat turisté ze Spojených států. O to neuvěřitelnější nám v této souvislosti připadalo, že v Nizozemí nechali Sýkorův chodník znovu vyrobit a pietně přenést na přání samotné královny.

Cosi to pochopitelně vypovídá o kulturní úrovni a prioritách naší společnosti a zdaleka se to netýká jen Zdeňka Sýkory. Na jedné straně „vylepšujeme“ naše města úžasnými novými bronzovými sochami a památníky, na druhé straně vyspravujeme mramorové chodníky teracem, přes nástěnné mozaiky lepíme bezmyšlenkovitě sádrokarton nebo z nich děláme barové stěny a plakátovací plochy, knihovny stěhujeme za města, aby nerušily, památky národního významu necháme osidlovat nadnárodními reklamními agenturami.

Letenské komíny jsou ale od roku 2003 kulturní památkou a letos je to přesně čtyřicet let, které v kopci nad Prahou přečkaly bez větší újmy. Možná jen proto, že jsou tak vysoké a navíc za plotem. Je ale samotné přežití opravdu důvodem ke spokojenosti? Osudy umění ve veřejném prostoru mohou být, jak jsme ukázali na našem případu, velmi různé – samotné objekty můžou dokonce zmizet z reálného místa, mohou ale zůstat natrvalo v myslích lidí, ve vzpomínkách, pocitech, mohou natrvalo formovat vztah a vazby k určitému místu. Jak se zdá po prolistování několika knih a vlastivědných atlasů Prahy, můžou nám ale i přes svou evidentní konkrétní přítomnost zmizet před očima, přežít, ale přesto nebýt viděny...

texty_o_zs/2009 Letna XL/_V3N7811.jpg

1 Hlaváček, Josef: Otázky pro Zdeňka Sýkoru, Výtvarné umění, 1968, č. 3, str. 110 - 117.

2 Zdeněk Sýkora chápe fungující spojení výtvarného projevu s architekturou dokonce jako potvrzení jeho aktuálnosti: „Schopnost malířského a sochařského projevu integrovat s architekturou považuji za důkaz jeho aktuálnosti. Je to vždycky dobrý pocit, když práce, která vznikla v uzavřeném ateliéru, začne fungovat v každodenní sociální komunikaci. Realizace mé mozaiky na větracích věžích Letenského tunelu a keramická struktura v Jindřišské ulici v Praze tuto funkci plní.“ Viz pozn. 2. V této souvislosti je třeba zmínit také článek Petra Wittlicha z roku 1970, jehož název jsme si vypůjčili pro pojmenování této kapitoly. Všímá si v něm některých historických aspektů a dobových otázek syntézy výtvarného umění a architektury. Wittlich, Petr: Možnosti intergrace, Výtvarné umění, 1970, roč. XX, č. 6, str. 254-267.

3 Viz. Hájková, Ludmila ‐ Švácha, Rostislav: Kde budeme žít zítra, in: Havránek, Vít (ed.): Akce, slovo, pohyb, prostor. Experimenty v umění 60. let, Galerie hl. m. Prahy, Praha 1999, str. 114.

4 Na poli výtvarného umění připomeňme např. texty Jiřího Padrty, zejména programovou stať Konstruktivní tendence (1966) nebo text v katalogu výstavy Nová citlivost (1968). Ve stejném katalogu byla uveřejněna anketa, která se zajímala o vztah vystavených umělců k současné civilizaci. Sýkora na tuto otázku tehdy odpověděl: „Civilizaci se nelze vyhýbat; civilizace má jedinou orientaci: větší civilizovanost. Z hlediska umění se na ni nelze dívat jako na odlišný fenomén, umění se stalo její součástí a jde s ní, nebo proti ní.“

5 Dokončené zakázky v Praze jsou dvě. K dnešnímu dni nicméně víme o dalších třech uvažovaných realizacích, z nichž z různých důvodů nakonec sešlo.

6 „...prakticky jsme si přitom ověřovali vhodný systém obkladu pro komíny k odvětrání Letenského tunelu, pro které jsem navrhl daleko monumentálnější skleněnou mozaiku.“  Viz pozn. 1.

7 Burda, Vladimír: Pražský podchod, viz pozn. 1.

8 „Koncem šedesátých let mě oslovil architekt Josef Kales, jestli bych myšlenku struktur nechtěl uplatnit v architektuře. Když jsme poprvé přišli do výtvarné komise, byla to rána. Díky šedesátým letům tam ale ještě sedělo několik inteligentních lidí, takže keramické obložení stěny v Jindřišské ulici nakonec prošlo. Na větracích komínech Letenského tunelu jsem totéž zkusil podruhé. Obě realizace vznikly s pomocí počítače. Moji představu převedl matematik Jaroslav Blažek do jazyka počítače.“ Hůla, Jiří: Životní dílo malíře Zdeňka Sýkory v Městské knihovně, Denní telegraf, roč. 4, 8. 6. 1995, č. 133, str. 10.

Letná XL

40. výročí největší struktury Zdeňka Sýkory - část textu
In Zdeněk Sýkora Letná XL, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2009
Autor: Pavel Kappel, 2009 
Téma: realizace v architektuře