Jana Komárková: Nekonečně možností má tvorba Zdeňka Sýkory

Malíř Zdeněk Sýkora vyznává logiku, řád, přesnost. Obrážejí se v jeho výtvarném díle i v životě, který je přesto - při bližším pohledu - zaplněn zvláštními paradoxy: bydlí a pracuje v Lounech, stranou „pražského centra“, přesto se stal jedním z našich nejznámějších výtvarných umělců - v zahraničí. Vystavoval v proslulých galeriích a na nejprestižnějších přehlídkách současného umění (např. Documenta 4 v Kasselu), v Praze měl za posledních pětadvacet let jen tři samostatné výstavy: v Nové síni (1991), ve Středoevropské galerii a nakladatelství (1992) a (konečně) v roce 1995 velkou retrospektivu umožněnou Galerií hlavního města Prahy v Městské knihovně. Vytvořil impozantní dílo, přestože byl do svých šedesáti let zaměstnán - vyučoval malbu a teorii malby dvacátého století na katedře výtvarné výchovy Filozofické a Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. V třiašedesáti se oženil se svou bývalou studentkou Lenkou a spolu vytvořili nejen ideální dvojici, ale i výkonný tvůrčí tým. Jako své bývalé záliby uvádí Zdeněk Sýkora jachting a windsurfing, dnes už jen saunu a jízdu autem. Letos oslavil 77. narozeniny.

Ke spoustě věcí jste přišel později, než byste možná chtěl, u jedné jste ale byl jako umělec první: u počítačů. Kudy k nim vedla vaše cesta?
Možná od toho, kde by počátek mnozí nehledali - od důsledného studia přírody na vysoké škole, hned po válce. Dodnes jsem rád, že jsem to martyrium podstoupil a že jsem ho prožil, protože to nebyla škola umění, neučili jsme se dělat obrazy, ale naučili jsme se vidět. To postrádají bohužel snad všechny školy, které znám, a to nejen u nás.

Můj postup byl velmi pomalý - od úplně realistické fáze krajinomalby přes impresionistickou až k fauvistické. To trvalo skoro deset let. Obrovský význam pro mě měla návštěva Ermitáže v roce 1957 /ediční poznámka: V textu je mylně uvedeno datum 1957, které autor sám dlouho udával ve svých životopisech (viz katalog ZS, Bottrop 1986; Brno 1988; Galerie Teufel, 1991; GHMP, 1995 ad.). Zájezd do Ermitáže se ve skutečnosti konal v roce 1959. Nesprávné datování bylo opraveno až v roce 1998 v katalogu výstavy ZS, Litomyšl/ a setkání s Matissovými ranými díly, což byla fáze, ve které jsem se právě sám nacházel. Přijel jsem domů a na zahradě jsem udělal obraz „na jedno nadechnutí“. Byl to jeden ze zásadních zlomů v mé tvorbě. Najednou jsem pochopil logiku moderní malby, závislost kresby a barvy, světla a prostoru.

A počítač?
Také k počítači jsem došel postupně. Když jsem v roce 1961 dospěl k jednoduchým formám geometrické abstrakce, které se říká hard-edge, pokračovala cesta k obrazům-znakům, které se daly otáčet nebo řadit. Tehdy dr. Josef Hlaváček přeložil Kleeův Pedagogický skicář /ediční poznámka: Zdeňka Sýkoru zaujala především tato pasáž (v Hlaváčkově překladu se objevila také v katalogu Sýkorovy výstavy v Galerii Václava Špály v roce 1970): „Element, který sjednocuje povrch a vytváří pohyb, je struktura. Tento element se jeví jako strukturální rytmus a může na sebe vzít formu primitivního aranžmá vrstev nebo vysoce komplexních sérií akcentů. Jeho nejvýstižnější známkou je opakování některé jednotky. Části mohou být spojovány nebo oddělovány beze změny rytmického charakteru, který závisí na opakování. Klíčová věta: strukturální charakter je dividuální (dělivý).“ Tento citát ve skutečnosti nepochází přímo z Kleeova Pedagogického skicáře, ale z knihy Wernera Haftmanna: Paul Klee, Wege bildnerischen Denkens, Fischer Bücherei KG, Frankfurt am Main und Hamburg 1961. Část této knihy přeložil Josef Hlaváček. Ve svém textu z roku 2003 – nazvaném  Memories are memories (Archiv LZS) – vzpomíná: „Vladislav Mirvald mi tenkrát věnoval anglický překlad monografie Paula Kleea z pera Wernera Haftmanna. Zaujala mne kapitola o pedagogickém skicáři, a tak jsem ji přeložil a požádal Zdeňka Sýkoru, aby překlad předal dr. Lamačovi pro Výtvarné umění. Lamač překlad odmítl s tím, že jde o překlad z překladu. Sýkoru nicméně asi zaujal – při jízdě autobusem do Prahy se toho nejvíc přečetlo – Kleeův výklad o vzniku struktury. Kleeův náhodně se vyskytnuvší podnět zřejmě ukončil hledání, které následovalo po zmíněných dvou šipkách, a odstartovalo riskantní a odvážný krok, který znamená Šedá struktura.“/ a v něm mě zaujala partie o strukturách. Nechal jsem všeho a začal zkoušet řazení elementů, nejprve instinktivně. Po dvou letech, v roce 1964, jsem dospěl do stadia, kdy se mi instinktivní metoda nezdála dost logická. Právě tehdy se také přestalo mluvit o počítačích jako o nějaké „buržoazní pavědě“ a začaly se vědecky využívat. Shodou okolností jeden z prvních computerů byl na matematicko-fyzikální fakultě, kde působil můj známý, také Louňák - dr. Jaroslav Blažek -, a toho jsem přesvědčil, aby to se mnou zkusil. Vznikla řada struktur, kde se počítač uplatnil především jako rychlý a spolehlivý pomocník. (Byla to doba, kdy vznikly i dvě pražské realizace v architektuře - stěna podloubí na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice a obklad větracích komínů Letenského tunelu - pozn. red.) /Ediční poznámka: Přesné datování vypadá takto: první použití počítače – 1964, mozaika v Jindřišské – 1968, větrací komíny Letenského tunelu – 1969./ Trvalo dlouho, než jsem došel ke strukturám z velkých elementů, tzv. makrostrukturám. Začaly mě zajímat obrysové linie těch velkých kruhových elementů, a tak jsem postupně začal od roku 1973 pracovat pouze s liniemi. Na rozdíl od přísně programovaných struktur mě na liniích vzrušovala volnost pohybu, která vyplývala z použití náhodnosti jako rozhodujícího principu. Při práci jsem přicházel stále na něco nového, vytvářel jsem kontinuální, nepřetržitou řadu, na které - s malými vybočeními - pracuju vlastně dodnes. Dalo by se to říci i tak, že každý obraz má začátek v tom předchozím, budoucí v tom současném. Je to jako v přírodě.

Nepřetržitá řada znamená i nekonečně možností. Jak na vás působí tohle vědomí?
Představa nekonečného množství možností, otázka, kolik ještě stihnu, mi je někdy noční můrou. Ale daleko spíš tu nekonečnost vnímám jako hnací motor.

Celý postup tvorby obrazu je předem připravený, rozpracovaný do několika stran čísel, „partitur“. Máte tedy přesnou představu o obrazu, který vznikne?
Někdy se až divím, co mi pod rukama vzniká, ne vždy jsem nadšen a někdy je realizace tak složitá, že u toho s Lenkou sprostě nadáváme. Výsledkem je často obraz, na který si musím sám zvykat. To je ostatně to, co mě vzrušuje - že vidím stále něco nového, co jsem nikdy neviděl, co často boří moje vlastní, natož obecné konvence.

Už název číselných podkladů - partitury - i sama podoba obrazů evokují otázku, zda jste se někdy nezabýval možností jejich zhudebnění.
Samozřejmě jsem o tom přemýšlel. U mě by však nešlo o nějaké interpretace obrazů, ale naopak o velmi přesné dodržení číselných partitur, kdy každé číslo má svůj tón, sílu a barvu. Zatím ale nemám čas nechat se odvádět od práce malířské, protože tuším, že tyhle hudební experimenty jsou schopné mě plně pohltit.

Další paradox: jste známější a slavnější venku než u nás?
Pravda je, že jsem našel porozumění dříve v zahraničí. Je to zřejmě způsobeno lyricko- poeticko-mysticko-surrealisticko-imaginativně-literárně-psychologickou atmosférou na naší rodné scéně.

A kdy se stalo, že přišel někdo důležitý pro vaši budoucnost?
V šedesátých letech, když se to uvolnilo, bylo několik výstav československého umění - v Německu, Francii, Belgii... /Ediční poznámka: Například výstavy Tschechoslowakische Kunst heute, Bochum 1965, La Transfiguration de l'Art Tchèque, Lutych 1965, a Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart, Berlín1966./ Vždycky tam byli ti zasloužilí a národní umělci a k nim přilepili nás pár mladých, „moderních“, aby výstava nevypadala zaostale. Berlínská Nationalgalerie a Museum Folkwang v Essenu tehdy koupily moje obrazy - když jsem se to dozvěděl, šly na mě mrákoty. To byl dobrý začátek.

Ceny vašich obrazů v zahraničí dosahují desítek tisíc marek. Jste naším současným „nejdražším“ umělcem?
Je to možné, ale já nevím, nestarám se o tyhle věci. Faktem je, že ceny mých obrazů stále stoupají. Otázky trhu se pohybují mimo mě, ceny určovali a určují galeristé, muzea a sběratelé, tady nemůžete nic ovlivnit. Běda tomu, kdo se sám nabízí.

Počítačové technologie nabraly zvlášť v posledních letech obrátky. Dotýká se to i vás, vaší tvorby?
Teď už to tolik nesleduju. Moje práce od počátku využívala počítač pouze jako pomocný nástroj. Od roku 1974, kdy pracuji s náhodností, využívám jenom generátor náhodných čísel. Stále jsem zván na různá sympozia a výstavy počítačového umění, ale vždycky se omluvím, protože se současnou podobou počítačového umění nemám vůbec nic společného. Znám téměř všechny pionýry, kteří byli u počátků využití počítačů ve výtvarném umění. Dnes je situace úplně jiná: Počítače ovládají úplně všechno a snadno pohltí slabou individualitu. Málokdo to dokáže ovládnout, většinou je ovládán. Virtuální realita, to je zázrak, ze kterého jde hrůza...

Pokud mě se týče, já už mám tu svou brázdu a s rozkoší v ní pokračuju.

 

Poprvé publikováno ve Večerníku Praha, 11. 4. 1997, str. 13. Je součástí knihy Zdeněk Sýkora Rozhovory.

Jana Komárková (1964), novinářka.