Adéla a Jaroslav Krbůškovi: Rozmluvy v ateliéru Zdeňka Sýkory

Zdeněk Sýkora je lounský rodák a patriot. Jeho obrazy dnes můžete nalézt v prestižních galeriích po celém světě. Je průkopníkem využití počítačů v umění. Dům, kde bydlí se svou ženou, koupili a přestavěli před čtyřmi lety. Měšťanská pseudogotická stavba, kterou navrhl na sklonku minulého století architekt Kamil Hilbert, je zprvu nijak nepřitahovala. Za války v ní byla četnická stanice, pak se vystřídali různí majitelé a na domě to zanechalo stopy. Ale jedna věc rozhodla o koupi:
Je odtud nádherný pohled, po kterém jsem toužil. Dole pod námi teče Ohře, moje osudová řeka, a v dálce vidím kopce Českého středohoří – vyvřelé magmatické pupíky obroušené erozí. Kolem řeky jsem prožil dětství, znám každý kámen. Ten pohled mě držel a kvůli němu jsme vybourali příčky tří místností - vznikl můj ateliér s obrovským oknem. Jsem neustále v kontaktu s krajinou, kterou jsem léta maloval.

To je důvod, proč jste se nepřestěhoval do Prahy?
Jeden z mnoha. V Praze jsem studoval, pak třicet let učil na katedře výtvarné výchovy, měl jsem dokonce ateliér, ale neudělal tam ani čárku. Připadal jsem si jako v Sing Singu, protože v ateliéru se stropním oknem mi chyběl výhled. Raději jsem každý den dojížděl a maloval v Lounech.

Už tehdy prý jste dělal veliká plátna a později je dokonce musel spouštět z okna malého ateliéru. Vy jste nám narušil teorii, že v malém prostoru lze dělat jen malé věci.
Do osmapadesátého roku jsem všechny obrazy maloval v krajině – v zimě v létě jsem stál venku a tu šíři měl v sobě. Emil Filla, který tehdy viděl moje obrazy na výstavě, mi vzkázal, abych v životě nedělal malé formáty, že mám monumentální nadání. /Ediční poznámka: Fillův komentář první Sýkorovy samostatné výstavy z roku 1952 se zachoval jako rukopisný záznam Čestmíra Berky v Archivu LZS./ Ve větším rozměru člověk pozná, jestli téma, které zvolil, formát unese, nebo ne. Také ve strukturách a liniích je obsažen princip pokračování, rozrůstání do všech stran. Otevření prostoru je u mě životní pocit a princip. Fyzicky nesnáším uzavřený prostor a tmu, což jistě souvisí.

Počítačovému umění se věnujete třicet let. Počítače mají k životu daleko, ale vaše liniové obrazy jsou velmi životné až živočišné.
Moje představy a obrazové vize jsou vitální a smyslové. Náhodnost je jejich principem. Jsou realizovány geometrickými prostředky, ne počítačem. Ten produkuje pouze řady náhodných čísel podle zadání. Vitalita obrazů je důsledkem spolupůsobení systému a náhodnosti. Tedy nejinak než v přírodě.

Na duben připravujeme výstavu do Městské knihovny v Praze, kde ke každému obrazu přiložíme maximum dokumentace /ediční poznámka: koncepce výstavy se nakonec změnila, dokumentace k obrazům byla použita jen v omezené míře/, aby bylo vidět, z čeho povstal. Přípravná fáze je náročná a zdlouhavá, ale proces vzniku je i po letech nesmírně vzrušující. Každý nový obraz je pokračováním předešlého.

A nestane se vám, že někdy máte chuť během práce něco změnit?
Všechno respektuji, protože jsem to určil. Jedině v dalším zadání posouvám, co neodpovídalo mé představě v obrazu předchozím: ale pořád mi to utíká pod rukama. Člověk by si časem zvykl na určité konvence, ale když důsledně dodržuji stanovená pravidla, je to pro mě nesmírně poučné, předem nevím, kam mě zavedou.

Žádná nuda, žádná rutina?
Pořád nějaké překvapení. Na některé obrazy si musím postupně zvykat, což je úžasné. Moment náhodnosti, který mě zaskočí a je svobodotvorným elementem. Pak je nutné odbourávat vlastní konvence.

Z vašich obrazů je slyšet muziku a cítit radost i tíhu. Ale ta čísla...
To je v pořádku, o to jde. Ne o technologii a jak jsem se k ní dostal. Často hraje roli náhoda... 

Napadlo vás někdy použít své obrazy jako hudební partitury, když jsou tak muzikální?
Odhalila jste můj dávný projekt, na který však nemám dost času. Směry, barvy i linie můžu převést na zvuky, na konkrétní skladbu. Doufám, že se k tomu dostanu. Život jde rychle, je mi letos pětasedmdesát a mám plnou hlavu plánů. Proto pospíchám.

Mluvil jste o šťastné náhodě. Myslíte si, že se člověku objevují různé možnosti, ale málokdo dokáže sledovat tu správnou?
Léta jsem dělal krajiny a nebyl jsem spokojený. Ale střípek něčeho, co mě nutilo pokračovat, přinesl obrat k tomu, co dělám dnes. Hlavně musí být člověk upřímný. Nesmí nic napodobovat, chtít, aby to vypadalo. Být věrný nemohoucnosti, kterou dělá, a pak se možná dostane dál.

Vaše bydlení se odehrává většinou v bílé (pracovna vaší paní v černobílé), jak tomu často u výtvarníků bývá, ale ve vaší práci má barevnost významnou roli.
Jako mladý jsem obdivoval kubismus a surrealismus. Pak jsem po válce přišel do Prahy na vysokou školu, profesor Salcman přede mě postavil zátiší a já zjistil, že neumím ani kreslit, ani malovat, že barvou neumím vytvořit ani tvar, ani prostor. Trvalo dlouho, než jsem pochopil tajemství barevných hodnot. V tom je vlastně počátek moderního umění, kdy orientace na barvu koncem devatenáctého století způsobila, že umělce už tolik nezajímala např. modelace objemu světlem a stínem. Na toto téma jsem pak také přednášel třicet let na filozofické a pedagogické fakultě, a když člověk něco sám vykládá, musí tomu daleko víc rozumět, než jen chápat. Barva v obraze může vyjadřovat pocity, nic konkrétního nepopisovat, ale existovat sama o sobě.

Proč je u nás tak málo barvy ve výtvarném projevu?
Protože přestala být ústředním výtvarným problémem. Pařížská škola a všechno, co kolem ní vznikalo, vedlo k osvobození barvy. Ta má tolik zákonitostí jako hudba nebo literatura. Jako se hudební sluch neobejde bez průpravy, tak se nedá dobře malovat bez dobré školy. U nás nebyli na akademii profesoři, kteří by to učili.

Česká výtvarná scéna moc nebere geometrii. Hledá se většinou nitro, poezie, surreálno...
Geometrie přece byla základem poznání a je součástí i současného myšlení. Geometrie jako autonomní výrazový nástroj má svoji sílu, magii i tajemno. Vyžaduje více senzibility než umění ilustrující pocity či ideje. Jsou ale lidé, kteří potřebují hromadu hnoje, aby vůbec něco cítili.

Ve vašich obrazech je harmonie spojená se svobodným chaosem, a to je na nich vzrušující.
Za léta, co používám tento systém, poznávám, že v náhodě je řád, že se prostřednictvím chaosu dostávám k základnímu principu. Ozývají se mi nezávisle na sobě vědci, kteří se zabývají teorií chaosu, ptají se mě, jestli vím, že moje malování nějak odráží jejich vědecké problémy, že moje svobodné bláznění má rezonanci v této oblasti. Sběratelé mých obrazů jsou často vědátoři a toho si vážím. Jeden z nich, profesor Ernest Polak z Paříže, mi například řekl, že ho linie zaujaly právě proto, že se velice podobají jeho grafickým analýzám chutí a vůní.

Takže vás to táhne spíš k moderní vědě než k začarovanému kruhu umělci-teoretici-galerie-výstavy?
Tvrdím, že nejschopnější hlavy jsou dnes ve vědě. Pro mě je fantastické sledovat, čím se zabývají. Třeba právě interpretací náhody. Drama, které se odehrává v abstraktních polohách, mě vzrušuje.

Matematika a drama nejdou moc dohromady.
Vědci, kteří do toho vztahu pronikli, přestávají být ateisty. Čím víc odhalujeme, tím víc tajemného a neuchopitelného se ukazuje. Umění, které ignoruje vědu, nemůže být současné; když se umělec rozhodne civilizaci a vědu odmítat, není v pořádku.

Pane Sýkoro, vy používáte selský rozum a to hodně lidí rozčiluje, že?
Moji rodiče a prarodiče pracovali na polích. Umění je jedna z činností velice zajímavých, osobně je třeba osudově důležitá, ale stavět na ní svět, být povýšený nad všechno... Dá se říci, že železničář je pro mnoho lidí důležitější než umělec. Vím, o čem mluvím, protože za války jsem byl u dráhy.

 

Poprvé publikováno v časopise Domov, 1995, roč. 35, č. 2, str. 50–53. Je součástí knihy Zdeněk Sýkora Rozhovory.

 

Jaroslav Krbůšek (1952), galerista.

Adéla Krbůšková (1953), výtvarnice, novinářka.