události

Sýkorovy Počedělice 2015
Počedělice u Loun, 11. 7. 2015

Sýkorovy Počedělice 2014 – jako již druhé setkání přátel a příznivců díla Zdeňka Sýkory při příležitosti uctění jeho památky na břehu Ohře, na místech, kde kdysi rád a často maloval, a jako připomínka odkazu velkého malíře a milovníka přírody, zejména krajiny v okolí jeho rodných Loun – si získaly velkou pozornost široké veřejnosti, navštívilo je více než dvě stě lidí. Opět přijeli přátelé z Loun i z Prahy, aby obdivovali nádhernou zdejší přírodu a pozdravili se se známými. Za krásného letního počasí mohli také posedět na návsi a užívat si pohostinnosti Počedělických. Velkou skupinu návštěvníků tentokrát tvořili Sýkorovi bývalí studenti z filozofické fakulty. Někteří z nich přijali pozvání nejen na slavnostní sobotní odpoledne, ale také na týdenní malování v Počedělicích. Cílem tohoto sympozia bylo zejména navázat na krajinářskou tradici, založenou zde v šedesátých letech právě Zdeňkem Sýkorou a jeho malířským kroužkem. Krajinomalby se zúčastnilo jedenáct umělců, nejen Sýkorovi žáci, ale také další, kteří zatoužili poznat místa, kde vznikaly jimi obdivované obrazy. Symbolicky tak mohli převzít duchovní dědictví ve formě sýkorovských krajinných motivů. Konkrétním výsledkem týdenní práce umělců a naplněním poslání této akce je právě probíhající výstava nazvaná Krajinou Zdeňka Sýkory, kterou uspořádala Galerie města Loun (15. 6. – 15. 7. 2015). Svými díly se zde představují všichni malující účastníci sympozia, jeho atmosféru dokreslují dokumentační fotografie na propagačním panelu. Část výstavního prostoru je věnována také fotografiím uměleckým, neboť jsou zde prezentovány výsledky loni v Počedělicích vyhlášené fotografické soutěže s mnohoznačným a těžko přeložitelným názvem Od Března do Pátku. Jediným zadáním soutěže bylo objevovat hledáčkem fotoaparátu krásná místa v okolí řeky Ohře od obce Březno u Loun až po vesnici Pátek blízko Peruce, tedy v „malovacím teritoriu“ samotného Zdeňka Sýkory. Obě výstavy tedy skvěle doplňují program Sýkorových Počedělic 2015.

Na loňském slavnostním setkání zasloužený ohlas všech přítomných vzbudil projev jednoho ze Sýkorových studentů: Václav Šimice se s úctou a rád zhostil úlohy řečníka a ve své spontánní promluvě zavzpomínal na svého učitele. Při jeho řeči se najednou zvedl poryv větru a listí v korunách stromů nad našimi hlavami zašumělo. Byl to magický okamžik a mnozí spontánně zvedli oči k nebi…

Vážená paní starostko, milá Lenko, drazí přátelé, vzácní hosté,

děkuji Lence Sýkorové, že mě oslovila, abych zde ze svého pohledu promluvil o člověku, který nás všechny, jak jsme se tu dnes sešli, svým způsobem nějak ovlivnil. A jsem rád, že je to právě tady, v této krajině a na tomto místě. Tady, kde Zdeněk Sýkora nacházel v malbě sám sebe a naplno rozvinul svůj talent, kde se cítil volný a odkud celý život čerpal potřebnou sebedůvěru v rozhovoru s přírodou, do které se kdykoliv mohl podívat jako do zrcadla proměn své práce a ověřit si tak svá instinktivní i rozumová rozhodnutí a umělecké postupy. Mám-li Zdeňka Sýkoru přiblížit ve svých vzpomínkách, bude to pohled osobní, který by zasluhoval z vaší strany jistě mnohá doplnění, takže kdokoliv by chtěl něco dodat, má možnost a je vítán.

I když mě ke Zdeňkovi vážou zážitky celoživotní, nejsilnější vzpomínky mám především na léta studentská a na společné malování v otevřené krajině, kde k nám jeho způsob výtvarného myšlení promluvil nejjasněji, nejpřesvědčivěji, a kde jsme byli jako studenti schopni jej i svým způsobem prakticky následovat.

Studoval jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v sedmdesátých letech učitelskou kombinaci čeština s výtvarnou výchovou. Chodili jsme do kreslíren ve třetím patře Pedagogické fakulty UK, kde Zdeněk Sýkora tehdy působil na katedře výtvarné výchovy už jako docent. Většina z nás nepřišla ze středních škol s výtvarným zaměřením, ale o to více jsme byli možná otevření a nezatíženi rutinou, což Sýkorovi vlastně vyhovovalo. Bylo to období krátce po srpnu 1968, období nástupu takzvané normalizace. V galeriích tehdy ještě dobíhaly zajímavé výstavy. Sám Sýkora měl svou poslední výstavu v roce 1970 ve Špálově galerii, pak již nesměl v Československu vystavovat až do roku 1987. Byli jsme dychtiví nových věcí, doba však přituhovala, a Zdeněk Sýkora se nám to snažil vynahradit. Přinášel do výuky nám do té doby neznámé knihy, katalogy výstav či cizojazyčná vydání publikací, o kterých se ve svých seminářích zmiňoval. Nemluvili jsme jen o malbě, Sýkora se nevyhýbal žádnému tématu a naše diskuse byly zcela necenzurované. Vodil nás na návštěvu do ateliérů svých přátel, výtvarných umělců Karla Malicha, Jiřího Koláře, Adrieny Šimotové, nebo spisovatelů Josefa Hiršala a Jana Vladislava. Ti stejně jako on tou dobou nesměli vystavovat či publikovat, a přitom představovali evropskou špičku. Tato setkání nám otvírala souvislosti, které nám ještě lépe ozřejmovaly naléhavost Sýkorova sdělení. To, že Sýkora tou dobou přesto vystavoval v cizině, byla jen a jen zásluha výjimečnosti jeho práce, která přetekla hraniční čáru tak, že ji nebylo možno zastavit. Tak jsme to tehdy vnímali a vzbuzovalo to v nás respekt. A neopominutelná hodnota jeho díla mu v té době zajišťovala i místo na vysoké škole – řekl bych, že ho nemohli vyhodit, neboť tam potřebovali alespoň jednoho opravdového mistra. Sýkora se snažil stát mimo politiku a ani v jeho obrazech nebyl kritický podtext, ale naopak vždy pozitivní poselství. V oblasti umění byl však nekompromisní.

Díky němu jsme tu dobu přežili, a domnívám se, že nám celkem nic nechybělo, snad jedině cestování – ale třeba bychom pak nejezdili na kurzy krajinomalby, a to by byla škoda.

Jako studenti jsme Zdeňka Sýkoru poprvé poznali až ve druhém ročníku. Učil nás praktickou kresbu a malbu, v teoretickém semináři pak morfologii moderní malby. Do té doby jsme ve škole pracovali jaksi bez názoru, jen jsme se snažili lépe kreslit, lépe modelovat, zkrátka poznat řemeslo a doufat, že se pak snad ukáže, co dál... A byl to právě Sýkora, kdo ten tolik potřebný názor dodal.

Ve druhém ročníku jednou vešel do posluchárny, řekl něco jako: „A teď vážně...“ A my jsme to ihned vycítili. Otevřel knihu Obrazy z Ermitáže, našel reprodukce raných impresionistů a zeptal se: „Tak co vidíte?“ Nezáleželo na tom, jestli tam jsou namalované ovce, stromy či postavy...

Otázka zněla: Jak je to uděláno? Jak je vystavěn prostor? Jak je využita  perspektiva? Co dělá světlo? Jak fungují barvy? Rozebral obraz tak, jako byste rozebrali stroj a teprve pak opravdu pochopili, jak funguje. Dal nám tak pocit, že o umění nejen mluvíme, ale přímo se ho dotýkáme, že ty krásné obrazy na reprodukcích svým pochopením vlastně znovu malujeme a že tak podobně můžeme namalovat i svoje vlastní. Přesvědčil každého z nás, že nezávisle na druhu a míře talentu jsme schopni porozumět tomu, o co v moderním umění jde, a svým způsobem se na to nějak napojit.

Sýkora byl osobnost. Kdo ho zažil, chtěl být jako on. Ne doslova, ale působila na nás jednota jeho myšlení, práce i lidských postojů, jeho propojení se soudobým uměním; to vše se spojovalo v nenapodobitelné osobní poselství. Prostě učitel-vzor, který jako by říkal: „Půjdete-li mou cestou, i když po svém, nezklamete se.“ Sýkora ztělesnil to, co bylo zvláště v této době nejpřitažlivější, nejpřesvědčivější: ručil za opravdovost svého umění opravdovostí svého života. Sám pro sebe měl laťku nastavenou hodně vysoko, nebál se tedy otevřeně a přísně hodnotit i ostatní. Jeho názory byly jak ostří nože, nemilosrdně dělily pravdu a faleš. Často jsme se ho ptali i na věci, které s malováním nesouvisely. On nám ale dokazoval, že spolu souvisí všechno. Při výuce malby šel vždy k podstatě věcí, k jejich skutečné hodnotě, a takový byl Sýkora i ve svém životním stylu. Šaty, které nosil, a věci, které používal, byly jednoduché, ale kvalitní, vyznával styl noblesní jednoduchosti. Nezapomenu na kontrast lesklých hodinek Omega na jeho zápěstí a černého prachu z dřevěného uhle, který se na ně snášel, když před námi kreslil. Pro něj dobrý design zpracovaný strojem a dobré umělecké dílo vytvořené rukama nebyly nikdy v rozporu. Anebo jeho vášeň pro auta! Pro mě osobně byl objev, že je možné být náročným umělcem a přitom se zajímat o auta, tehdejší symbol konzumní společnosti. Opravdového umělce jsme totiž spíše viděli jako romantickou osobu v opozici vůči většinové společnosti, někoho jako van Gogha nebo jako protestujícího nonkonformistu, kterému by bylo pomalu hanba mít dvoje kalhoty. A vida, Sýkora se bez rozpaků projížděl svými auty (ve kterých nás i rád svezl), občas nás pozval na dobré jídlo, ukázal, jak může chutnat dobré víno, a vůbec to nevypadalo, že by to na jeho malování mělo špatný vliv. Později jsem si uvědomil, proč tak rád řídil. Při jízdě autem stejně jako při malování se mohl svěřit řádu, který respektoval, a uvnitř něho se pak chovat zcela svobodně.

On sám romantický mýtus trpícího umělce jako podmínky kvalitní práce nesnášel. Sýkora chápal umělce jako člověka souznějícího se všemi novými možnostmi a objevy současnosti a do těch možností v naší době auta přece patřila. Nutno říci, že Sýkora nemaloval proto, aby si vydělal na Alfu Romeo, prostě to tak vyšlo. Když na to měl, auto si pořídil. Kdyby na to ale od začátku myslel, určitě by neměl takový úspěch a nic by neprodal. Ale nebyla to jen auta, co podle nás k opravdovému umělci příliš nepatřilo. Sýkora jezdil na kole, závodně hrál hokej, jezdil na lyžích, dokonce i na vodních, měl závodní plachetnici a jako jeden z prvních vyzkoušel windsurfing. Byl spojen s přírodou nejen očima, ale i fyzicky celým svým tělem, uměl se unavit, ale pak i řádně posílit. Ostatně celé období Bauhausu dvacátých let minulého století bylo nejen přehlídkou skvělého designu, ale i moderního životního stylu jeho profesorského sboru, podpořeného vírou v budoucnost, na které se umění chce výrazně podílet. V tomhle směru byl Zdeněk stejný optimista. Považoval se za vážného tvůrce na poli vizuální kultury, srovnatelného s jakoukoliv jinou profesí. Důvod k vnější askezi tu nebyl.

Sýkora učil opravdu rád, potřeboval sdílet své myšlenky, ale ne proto, že by chtěl prezentovat především svoji osobnost, ale protože je považoval za nové, osvobozující, cítil nutnost se o ně podělit. Dovedl vytěžit maximum ze skladby předmětů, které učil. Kresba, ateliérová malba, morfologie moderní malby a krajinomalba se vzájemně doplňovaly, učili jsme se v systému, jehož části do sebe zapadaly. V ateliéru vysvětlil na mnoha příkladech způsoby konstrukce obrazu. Pak jsme teprve šli „na plenér“. V přírodě pak říkal: „Krajinu na plátně skládám z toho, co mám k dispozici. Barvy, linie, tvary. Nenapodobuji – znovu ji vytvářím a beru si z ní to nejsilnější.“ A dovedl to v krajině přímo na motivu ukázat, spolupracoval s krajinou, vystihl, co je v ní podstatné, a posílil to v obraze. Základem bylo chápání krajiny především jako celku, kde se úžasné detaily postupně odvíjely z větších hmot tak, jak proces malby pokračoval, zkrátka při správném přístupu vyšly jakoby samovolně, samy od sebe. Pro malířský stojan vždy pečlivě hledal jediné správné místo, aby mohl zobrazit celou sílu zážitku z vybraného motivu. Chtěl dostat na plátno i to, co kolem sebe cítíme, ale nevejde se to tam, především prostor. Podle něj stačí posun stanoviště o jediný krok a vše se změní. Stejně tak i v jeho strukturách změna jediného elementu znamená úplnou proměnu vztahů uvnitř celku. Zdeněk Sýkora byl při malování součástí universa, veliké struktury, kde i on jako malíř má své místo.

„Na krajinu“ jsme jezdili do Krušných hor na Moldavu a do jižních Čech na rybníky do okolí Třeboně, Počedělice si dlouho nechával pro sebe. Nálada byla vždy výborná, jak při práci, tak při hodnocení obrazů a společných večerech v restauracích. Vždy to bylo něčím výjimečné, povznášející. Na Třeboňsku nás třeba korigoval přímo z rybářské pramice. Připlul ke břehu rybníka, kolem kterého jsme byli rozestaveni, ukázal na někoho bidlem, kterým se odstrkoval ode dna, a řekl: „Tak ukaž.“ Dotyčný pak obrátil obraz lícem k němu a vyslechl jasné připomínky. Občas jsem měl pocit, že mě za mé výtvory rovnou shodí do vody. Na podzimní Moldavě zase nachodil stovky metrů od stojanu ke stojanu – byl vážně v dobré kondici. Při korigování nikdy neváhal vzít naše štětce do ruky a jasně předvést, co má na mysli. Uměl vstoupit do rozdělaného obrazu, napojit se na myšlení studenta a poopravit obraz v jeho duchu. Ze strany Sýkory v tom byl vždy respekt a pokora: nepřemalovával, dolaďoval. Dovedl přesně najít tu část obrazu, která sice krajinu popisovala, ale nebyla v jednotě se zamýšlenou skladbou obrazu. Člověk mohl nakonec malovat, jak chtěl, ale musel dodržet dvě věci: pochopit podstatu motivu a vyjádřit ji jednotnými výtvarnými prostředky. Například používáme-li k vyjádření prostoru barevnou modulaci, neměli bychom zároveň použít vzdušnou perspektivu. Večer jsme vždy snesli obrazy, na kterých jsme přes den pracovali – říkali jsme jim „patláky“ – na jedno místo a následovalo naprosto otevřené hodnocení. A pak do hospody na pivo – a pan docent měl pro naše časté úlety velké pochopení. Ale vstávat na motiv se muselo včas! Kdo zaspal, na toho se celý den mračil.

Hodně si nás získal tím, že mu nevadilo, když jsme se dívali, jak maluje, to byla mezi učiteli výjimka. Když se v krajině vedle nás postavil a maloval podobný motiv jako my, bylo fascinující, jak ho dovedl zpracovat. Všichni jsme se na to chodili postupně dívat jako na zjevení. A to si představte, že nás tahle učil, plně s námi prožíval krajinomalbu, a přitom ve své tvorbě v první polovině sedmdesátých let již ukončil velké struktury a začal naplno rozpracovávat své linie! Když jsme se byli podívat na jeho obrazy ve Špálově galerii v roce 1970, odešli jsme přímo od rozmalovaných zátiší ve škole a najednou jsme viděli, jak moc je vepředu, kam až posunul možnosti malby... A že přitom mezi tím, co nás učí ve škole na zátiší z dřevěných beden, a tím, kam až se ve své práci dostal, není rozpor.

Krajinu nepřestal malovat celý život, ubezpečoval se tak, že neztratil s přírodou kontakt. Jeho celé dílo provází právě ta úžasná síla a napětí vycházející ze schopnosti převést silné smyslové zážitky z přírody do práce se svobodnými výtvarnými formami, aniž by se přitom příroda z obrazu vytratila. Často se stávalo, že projížděl krajinou v autě a najednou prostě zastavil, rozložil stojan, který vždy vozil s sebou, a začal malovat, co ho v krajině tak silně upoutalo. Říkal: „Kdyby mě to nevzrušovalo, tak to přece nebudu malovat, ne?“ A totéž chtěl od nás. Jinak, říkal, z toho nic pořádného nebude. A takhle přistupoval ke všemu, co dělal – se zájmem, s vášní. Pro co se rozhodl, bral osobně jako výzvu. Proto byl vždy tak přesvědčivý.

A pokud tohle dnešní setkání, vážení přátelé, bereme jako další formu pokračování kurzů krajinomalby, Zdeněk Sýkora by z něho měl jistě radost a byl by určitě s tak velkým počtem inteligentních a chápavých účastníků spokojen.

Václav Šimice, 12. 7. 2014

Sýkorovy Počedělice 2015
Třetí setkání přátel Zdeňka Sýkory a obdivovatelů jeho díla v Počedělicích u Loun. 
Download: Pozvánka