texty o zs

Sýkorovy Počedělice 2014

První vzpomínkové setkání přátel malíře Zdeňka Sýkory a obdivovatelů jeho díla se uskutečnilo na břehu řeky Ohře v Počedělicích vloni v červenci. Pozvání přijali zejména lidé z Loun, z města, kde se narodil a celý život žil, ale samozřejmě i z Počedělic a okolních obcí, někteří přišli pěšky, jiní přijeli na kole, dostavila se také početná skupina přátel a známých z Prahy, dokonce i několik cizinců. Byl slunečný letní den, nad hlavami návštěvníků pluly mraky a zrcadlily se na hladině klidně plynoucí řeky, rozhostilo se zvláštní ticho, v němž bylo slyšet i zpěv ptáků, čas jako by se zastavil... Najednou všichni viděli malířovýma očima a uvědomili si malebnost tohoto místa. Poprvé zde také spatřili pamětní panel, na jehož návrhu se spolu se mnou podíleli Sýkorovi nejbližší přátelé – Vladimír Hubička a Zdeněk Ziegler. Panel byl při té příležitosti zpřístupněn veřejnosti a darován obci. Vzpomínkové setkání bylo sice prvotně nápadem několika lidí, ale mohlo být uskutečněno jen díky vstřícnosti představitelů obce Počedělice, zejména paní starostky Evy Smetanové, a díky spolupráci členů hasičského sboru, kteří za součinnosti Povodí Ohře pomohli s úpravou břehu řeky a při přípravách celé akce. Na realizaci panelu a poblíž umístěných laviček se sponzorsky podílelo několik firem – především Felux Vršovice, CHPS Chomutov, Zinkpower Roudnice, truhlářství Václava Pastyříka, a veškeré právní záležitosti pro nás zdarma vyřizovala advokátní kancelář Jaroslava Trkovského. Všichni sponzoři se sobotní slavnosti také zúčastnili a odměnou jim jistě bylo nadšené přijetí celé akce mnoha přítomnými a později i skvělé hodnocení v lounském tisku. Po oficiálním zahájení a krátkých proslovech se lidé nerozešli, zůstali v Počedělicích a užívali si slavnostní atmosféru letního odpoledne. Někteří se vydali hledat motivy obrazů po obou březích řeky, jiní postávali na hrázi nebo seděli na návsi, popíjeli a bavili se. Idea setkání byla naplněna: ústředním tématem byly vzpomínky. Někteří vzpomínali na Zdeňka Sýkoru jako na kolegu či učitele na fakultě, jiní jako na vedoucího malířského kroužku, na kamaráda ze sauny, spoluhráče z hokeje, souseda z ulice, nejvíc jako na malíře, kterého po léta vídali se stojanem a plátnem v krajině. Loučili jsme se pozdě odpoledne a už tehdy bylo vysloveno přání, abychom se za rok opět sešli.

Nedaleko Počedělic maluje i příroda, duben 2014, foto Ladislav Seidl

A proč právě v tento čas a na tomto místě?

Ve chvíli, kdy mě několik přátel poprosilo o pietní setkání ve dnech druhého výročí úmrtí mého manžela, jsem začala řešit otázku, kde bychom se měli sejít. V galerii či muzeu, když celý svůj život zasvětil umění a většina lidí ho znala jako malíře, ať už krajin, struktur nebo linií? Žádná výstava nebyla v plánu a všechna spřízněná muzea vlastnící jeho obrazy jsou vzdálená, většinou za hranicemi. Na pedagogické fakultě v Praze, kde třicet let působil a předával všechny své praktické i teoretické znalosti dalším generacím? Přestože tam a na filozofické fakultě zažil i krásné časy a jeho studenti stále vzpomínají, po svém odchodu do důchodu na katedru výtvarné výchovy nikdy znovu nevkročil, na pozvání nereagoval. Tam by se asi dobře necítil. Tradiční setkání na hřbitově? Ty zrovna nemiloval. A je vůbec vhodné vzpomínat právě tam na někoho, kdo je pro nás nesmrtelný? Zkusila jsem si představit, kde by se chtěl s námi setkat on. Nejraději někde venku, v přírodě, protože se dobře cítil v otevřeném prostoru, měl rád vodu, vítr, světlo. V jednom rozhovoru říká: „K mým prvním silným dojmům z dětství patří pohled na to, jak táhnou mraky. A fascinoval mě taky horizont – jako místo, kde krajina končí a za kterým něco pokračuje. Touhu po dálce mám v sobě zakódovanou, a když jsem někde zavřený, trpím.“ „Pro mne je malba v přírodě naplněnou potřebou volného prostoru. Je to forma malířské kontemplace a zdroj síly.“ Určitě i proto tak rád maloval krajiny. Nejčastějším tématem těchto jeho obrazů byla milovaná řeka Ohře. Zachytil ji ve všech ročních obdobích a výběr motivů je hodný mistrů impresionismu: vždy hledal zrcadlení, odlesky, stíny, mraky, nebe. Obrazy mapují nádherná zákoutí meandrující řeky a mohly by ilustrovat místopis Lounska či průvodce pro turisty, jenž  by nesl poetický název Od Března do Pátku. Kromě jmenovaných obcí jsou tématem Sýkorových obrazů i další místa na Ohři – Lenešice, Dobroměřice, Lužerady, Černčice, Vršovice, Obora, Loužek, Počedělice, Orasice, Kystra, samozřejmě i rodné Louny. Jeden motiv však na těchto jeho obrazech přece jen najdeme nejčastěji, a to je řeka Ohře v Počedělicích. Jezdil sem s malířským plátnem a štaflemi už od konce čtyřicátých let, jak dokládají názvy několika poměrně velkých obrazů v katalogu jeho první samostatné výstavy, která se konala v roce 1952 v Praze v Alšově síni. Ale jezdili jsme sem spolu ještě v letech osmdesátých a devadesátých. Toto místo patřilo k jeho nejoblíbenějším, tady se vždycky cítil dobře. Odpověď na otázku, kde se tedy sejdeme, byla nalezena: v Počedělicích.

Při plánování vzpomínkového odpoledne se zrodila myšlenka pozvat všechny, o kterých jsme byli přesvědčeni, že by jim takové setkání udělalo radost, a také označit toto místo pamětním panelem, a informovat tak i laickou veřejnost o některých aspektech umělcova života a díla. A znovu jsem tedy stála před rozhodnutím: které z těch několika míst, kde Zdeněk Sýkora v Počedělicích maloval, zvolit? Zda palouček ukrytý mezi stromy či příbřežní louku, odkud bylo dobře vidět ten nejčastěji malovaný motiv Ohře v Počedělicích: pohled směrem po proudu, kdy pravou stranu obrazu vpředu tvoří plocha pole a v pozadí barevné shluky křoví a stromů, často jsou vidět i špičky topolů za mostem, na levé straně mezi stromy probleskují domy z vesnice, uprostřed je řeka, ve které se všechno odráží, samozřejmě i nebe, které má desítky podob závislých na části dne a ročním období. Obě místa se nacházejí na pravém břehu Ohře, jsou více vzdálená od obce, a skýtala proto absolutní klid a soustředění na práci, zejména v dobách lounského malířského kroužku, který Zdeněk Sýkora vedl od roku 1960. Dvacet let sem s ním jezdívala parta mladých adeptů umění a dodnes mnozí z nich vzpomínají, jak zde malovali. Romantický palouček ukrytý mezi stromy jsme často vyhledávali i spolu ještě v letech osmdesátých a devadesátých, brávali jsme sem návštěvy a koupali se v řece. Dnes jsou však obě tato místa špatně přístupná a zarostlý břeh neumožňuje ani malbu, ani koupání.

Pro umístění panelu jsme také mohli zvolit místo na pravém břehu za mostem, na cestě lemované dlouhou alejí topolů, jež se také staly oblíbeným námětem Sýkorových obrazů. Jistě měl na mysli právě tyto stromy, když v roce 1980 psal Jindřichovi Chalupeckému o vývoji své práce: „Svůj první serielní obraz (Šedou strukturu) jsem začal ihned realizovat s dosud nepoznaným rozrušením. Jak se blížilo dokončení obrazu, bylo mi jasné, že se pro mě stalo něco velice důležitého. Chvílemi jsem byl zděšen, kam jsem se to vlastně dostal. Brzy jsem si ale uvědomil, že jsem opět na počátku. Na topolech se chvělo listí a třpytila se řeka.“ Poslední věta je důkazem, jak hluboko se mu vtiskl tehdy tak často prožívaný pocit, jak důležité pro něj bylo neopustit přírodu, být s ní stále v kontaktu. Topoly v Počedělicích ještě stojí, po tolika letech jsou ale obrovské, vytvářejí jakousi ochrannou hradbu kolem řeky, souvislou barevnou hmotu. Možná už by si dnes vynutily formát na výšku.

Další možností bylo setkání na levém břehu Ohře, takřka ve vsi, blízko staré kamenné protipovodňové hráze. Pravda, existuje jen pár obrazů z tohoto místa malovaných, ale v dobách, kdy už jsme do krajiny malovat nejezdili a palouček byl nepřístupný, jsme právě tady rádi sedávali a pozorovali řeku. Nakonec jsme pro umístění pamětního panelu z mnoha důvodů zvolili toto místo (jeden z nich byl ryze praktický – na rozdíl od těch ostatních se nalézá v katastru obce Počedělice). Panel by měl symbolicky slučovat všechny počedělické sýkorovské motivy, neboť z místa, kde stojí, dohlédneme na obě strany a můžeme malířovýma očima i zde vidět vše, co hledal a bohatě nacházel – rozmanité tvary stromů a keřů a jejich barevně odlišné stíny na hladině, mraky plující na nebi, ale i v řece, odlesky slunečních paprsků na vodě.

Mnozí obdivovatelé Sýkorova díla možná namítnou, že takovým výrazným připomínáním krajinomalby kazíme jeho profil představitele abstraktní a později konkrétní malby, průkopníka použití počítače v umění, malíře struktur a linií, kterými se stal slavným doma i ve světě (tedy naopak – nejdřív ve světě, a když se to smělo, tak i doma). On sám ale vždycky říkal: „Z pocitu krajiny vedla moje cesta k umění. Nemám důvod ji opouštět.“ A v jednom rozhovoru v roce 2000 znovu zdůraznil: “Mě krajina silně přitahovala vždycky a přitahuje dodnes. Pohled na vlnící se obilí je přece něco úchvatného.“ Neméně důležité je v této souvislosti připomenout, že k vrcholným dílům vždy vede (měla by vést) cesta a že pro Zdeňka Sýkoru se právě krajinomalba stala základnou, po jejímž zvládnutí sám sobě dovolil vykročit dál. Nikdo jiný by to nedefinoval lépe než on: „Moje malování vzniklo z lásky k přírodě a k umění, které bylo přede mnou.“ A jinde: „Všechno bylo spontánní. Než jsem přišel do Prahy, měl jsem za sebou období surrealistických a kubistických obrázků. Na škole jsem ale začínal studiem přírody a zjistil jsem, že když jsem měl namalovat flašku, tak jsem to neuměl. Musel jsem se vrátit ke kořenům. Všechno se odbývalo v přímém kontaktu s konkrétními věcmi. Maloval jsem v plenéru. Od realistického popisného malování jsem přešel k impresionismu. Samovolně. Osvobodil jsem barevnost, zjistil jsem, že barva je nezávislý nástroj, který má svůj vlastní jazyk a svůj vlastní smysl, kterým se ale příroda dá interpretovat. Díky škole jsem se vlastně zpozdil. Prohrabával jsem se sám vlastní cestou, kdežto mnozí mí vrstevníci rovnou přejímali. Proto jsem se dostal jinam. Přes přírodu.“ „Dodnes jsem rád, že jsem to martyrium podstoupil a že jsem ho prožil, protože to nebyla škola umění, neučili jsme se dělat obrazy, ale naučili jsme se vidět.“

Počedělice, 70. léta

V přírodě začal malovat až koncem čtyřicátých let. Sám si dobrovolně uložil školení, kterým si spolu s přítelem malířem Vladislavem Mirvaldem prošli během deseti let; školením realistické, impresionistické a fauvistické malby po vzoru oblíbenců – od barbizonců přes Moneta, Cézanna, Matisse, ale i Slavíčka a Pruchu. A zatímco milovaní francouzští impresionisté měli svůj po barbizoncích zděděný motiv lesa ve Fontainebleau na jih od Paříže či na sever od ní motivy u řeky Oisy (mimochodem též meandrující v hustých houštinách) a malíři pontavenské školy obsadili malou osadu v Bretani, našli si po jejich vzoru mladí lounští malíři údolí za Brlohem a řeku Ohři. Josef Hlaváček, lounský rodák, estetik a přítel obou, který v jejich blízkosti prožil dvacet let, na to vzpomíná: „V padesátých letech bylo v lounských ulicích často – od jara až do počínající zimy – možné potkávat dvojici mladých mužů na kolech; na zádech mívali připevněné rozmalované nebo čerstvě našepsované plátno a na nosiči vzadu vozili staré aktovky s ředidly a barvami. Dvojici tvořili Vladislav Mirvald a Zdeněk Sýkora. Poohří a Středohoří bylo pro ně Fontainebleau i Barbizonem zároveň. Jednou dokonce vezli rozměrný obraz tak, že – jak jeli za sebou a řídili jednou rukou – první držel přední okraj a druhý za ním přidržoval okraj zadní. Nepamatuji se, co na obraze bylo, ale rozměrem odpovídal známému pohledu z místa mezi schwarzenberským pivovarem a Černčicemi, který k úžasu všech návštěvníků zahajoval Sýkorovu výstavu v Domě umění v Brně, kterou uspořádal Jiří Valoch v druhé půli osmdesátých let. Tenhle obraz Sýkora označuje jako breughelovský.“ Ale do přírody Zdeněk Sýkora jezdil malovat i poté, kdy začátkem šedesátých let dospěl k barevněplošným obrazům cyklu Zahrad a přes ně pak ke geometrické abstrakci a v roce 1962 ke strukturám a 1973 k liniím. Malování v přírodě totiž neustále prověřuje smysly každého umělce, vždy znovu musí hledat motiv, pozorně se dívat, zkoumat tvary a barvy, všímat si světel a stínů a také slunce, zaujmout správné místo, koncentrovat se na práci, „promyslet se obrazem“. Zdeněk Sýkora bral toto malování velmi vážně a neměl rád, když se při něm mluvilo. O každém tahu přemýšlel, malovat pro něj byla radost, nikoli rutina, proto je každý obraz jiný, i když jich na stejné téma namaloval někdy až desítky, jako například právě v Počedělicích. Jen málo znalců umění však ví, že i tyto krajiny prošly určitým vývojem a že na začátku osmdesátých let Zdeněk Sýkora opět stál před rozhodnutím, jestli je dále radikalizovat až k abstrakci. V rozhovoru s Vítkem Čapkem to na začátku osmdesátých let sám formuluje takto: „Obrazy, které maluji v přírodě, mají v poslední době svoji vlastní strukturu, ale respektují výchozí pocit. Posunuji jejich formu k co největší syntetičnosti a jednoduchosti. Nyní jsou redukovány jenom na linii horizontu jako hranici styku hmoty země s hmotou prostoru. Je to proces podobný přechodu od makrostruktur k liniím. V obou svých postupech, ,racionálním‘ i ,intuitivním‘, jsem tedy dospěl neplánovaně k linii jako hlavnímu výrazovému znaku. Oba přístupy různými způsoby usilují o konkretizaci téhož pocitu skutečnosti.“

Při koncipování úvodního slova při loňském slavnostním odhalení panelu jsem si vzpomněla na naši předsvatební cestu do Francie a několik set kilometrů dlouhou zajížďku do města Aix v Provenci. Chtěli jsme navštívit ateliér uctívaného francouzského malíře Paula Cézanna a potom na vlastní oči uvidět nejčastější motiv jeho obrazů – horu Sainte-Victoire, již maloval snad dvě stě krát. V Aix tenkrát nikdo nevěděl, kde jeho rodný dům je, všude jen ukazatele na Fondation Vasarely. Po dlouhém hledání jsme ten malý domek s ateliérem přece jen našli. Díky jedné americké nadaci byl v padesátých letech zachráněn a dochovaly se v něm i různé předměty, kterých se Cézanne dotýkal. Objevili jsme i cestu k hoře, protože zdejší místopis byl Sýkorovi dobře znám z literatury a z Cézannových obrazů. Vystoupili jsme na horizont a najednou se před námi zjevila: Sainte-Victoire. A přestože jsme nebyli přesně na místě, odkud ji malíř kdysi maloval, a přestože nebyla taková, jakou jsme ji znali z jeho obrazů, Sýkorova radost byla obrovská. Jeho tehdejší „klanění hoře“ je zachyceno na fotografii a symbolicky uvádí jeho katalog k devadesátinám.

Jméno této hory zná mnoho lidí jen díky Cézannovým obrazům, a proto ji chtějí vidět na vlastní oči. A tak se docela dobře může stát, že si jednou někdo udělá zajížďku do Loun, aby hledal ateliér Zdeňka Sýkory v jeho rodném městě a že bude chtít vidět také Ohři a Počedělice, jejichž jména bude znát jen díky jeho obrazům.

Počedělice 2014, foto Jiří Jiroutek

Sýkorovy Počedělice 2014

Sýkorovy Počedělice 2014
In katalog Sýkorovy Počedělice 2014, Přátelé Zdeňka Sýkory, Louny, 2014
Autor: Lenka Sýkorová, 2014
Téma: malba