Jestli je Boštík především lyrikem přírody a John a Ouhel jejími baladiky, je Zdeněk Sýkora jejím hymnikem. Psát o něm jako o krajináři může připadat absurdní; vždyť Sýkora je představitelem krajní abstrakce: jde až tak daleko, že rozhodování o svém obraze ponechává počítači…

Je to nesmírně složitý způsob práce, ale český malíř, nepoháněn žádným vnějším podněcováním, si jej může dovolit. Jednomu z rozměrných obrazů (300 x 300 cm) věnoval rok šestihodinové práce denně. Výsledek je překvapivý – v monumentálních barevných konstrukcích Sýkorových nikdo by neuhodl způsob, jak vznikaly. Jsou to zase bující a rozkvétající krajiny nebo stejně možná víření biologických pratvarů, jak se jeví pod mikroskopem. Podle slov Josefa Hlaváčka jsou Sýkorovy struktury s prožívaným světem homologické. Obraz vyrostl tak, jako se udává organická příroda sama, z absolutní náhody, rozvíjející se v podmínkách přísného řádu.